Původ a typ huculského koně
Huculský kůň, který se jako jediný z mnoha místních rázů karpatských koní stal kulturním plemenem a ovlivnil tak chov ostatních horských koní Karpat, má původ v rumunském hřebčíně Lucina. Hřebčín byl založen v r. 1856 jako součást významného rakousko-uherského hřebčína Radovec (v němčině Radautz, dnešní Radauti - Rumunsko), ležícího v Bukovině, t.j. v oblasti sousedící s Ukrajinou a Moldavskem. Název plemene huculský kůň je odvozen od slovanské národnostní skupiny Huculů, žijících v okolí Luciny.
Samotný název Hucul má snad původ v rumunském "hoc" ("loupežník") a "ul" ("ten"). Přípona "ul" je obdobou německého mužského členu "der", který rumunština přiřazuje k příslušnému slovu jako koncovku. Tento národ karpatských horalů zřejmě vznikl v průběhu XVII. a XVIII. stol. z obyvatel východní Evropy, kteří uprchli před válečnými událostmi do odlehlých částí Karpat. Podle tradice pořádali Huculové loupeživé výpravy do nížin, aby pak na svých drobných houževnatých konících zmizeli i s kořistí v nepřístupných horách. Huculové jsou (nebo alespoň byli ještě v první polovině dvacátého století) svéráznou etnografickou skupinou, sídlíci na rozhraní Bukoviny a Haliče. Po rozpadu Rakousko-Uherska bylo toto území rozděleno mezi Polsko a Rumunsko. Malá část Huculů osidlovala i nejvýchodnější část Podkarpatské Rusi, která byla jednou ze zemí meziválečného Československa. Dnes je toto území součásti Ukrajiny (Halič a Zakarpatská Ukrajina) a Rumunska (Bukovina).
Vojenská správa, které chov koní v rakouském mocnářství do r. 1869 podléhal, se snažila vykupovat z karpatského rolnického chovu hřebečky, odchovávat je ve státních hříbárnách a zařazovat je jako plemenné hřebce do horských oblastí. Ukázalo se však, že uvedeným způsobem nebylo možné potřebný počet hřebců zajistit a pro zkvalitnění chovu horských koní bylo nutno zřídit státní hřebčín. V r. 1856 bylo proto sestaveno malé stádečko klisen vytvořené z koní nakoupených v severním a severovýchodním Sedmihradsku (pohoří Scakler), ke kterému byli ze stavu vojenského depozita přiřazeni hřebci Bajdosz a Subry, rovněž sekélského původu. Stádo horských koní bylo zahrnuto do stavu radoveckého hřebčína, který tyto koně umístil v objektech v blízkosti horské obce Lucina (podle německé literatury Luczyna) ležící v bukovinských horách asi 115 km na jihozápad. Pod jakým názvem byli horští koně v počátcích chovu v evidováni se nepodařilo zjistit. Termín "huculský kůň" se v literatuře údajně objevuje až v r. 1883 (A. Baranski: Chóv koni).
Pro zajímavost: K národu Sekélů, údajným potomkům Hunů kteří osidlovali tuto část Transylvánie, se hlásil i románový kníže Dracula. Tak to alespoň tvrdí jeho autor Bram Stoker, který umisťuje Draculův hrad do Borgoského průsmyku (dnes průsmyk Birgaului) spojujícího Sedmihradsko s Bukovinou. Koníci, kteří ve finále románu přiváží věhlasného vampyrologa prof. Van Helsinga a knížeti upírů zaslíbenou Mínu k tajemnému hradu v Karpatech, mají tedy s huculskými koňmi mnoho společného.
Základem chovu huculského koně tedy nebyli koně huculských rolníků, ale koně nakoupení na opačné straně Karpat. Teprve když z nezjištěných příčin byl v r. 1872 ministerstvem orby chov v Lucině zrušen a vzápětí r. 1877 zpětným nákupem plemenných klisen obnoven, bylo současně s nimi zakoupeno i několik klisen místního původu a některé z takto získaných klisen byly březí po neznámých hřebcích. Vhodný typ huculského koně však bylo nutno teprve vytvořit a tak linie založené v počátcích chovu rychle zanikaly. Vedení hřebčína se nerozpakovalo nahradit dosavadního kmenového hřebce (pepiniéra) zcela neznámým hřebcem objeveným v rolnickém chovu, pokud od něho bylo možno očekávat potomstvo blížící se požadovanému standardu. To se podařilo až na přelomu století nákupem hřebců Hroby (v chovu 1900-1905) a Goral (v chovu 1905-1918).
Do které skupiny plemen koní máme původního karpatského koně zařadit není dosud jasné. V naší literatuře jsou plemena koní rozdělována podle vídeňského profesora Antonia, který předpokládal existenci tří divokých předků domácího koně. Skupina plemen stepních (mongolských) má původ v jediném žijícím divokém koni, kterým je kůň Przewalského neboli kertak (Euquus przewalskii, Poljakov 1881). Plemena teplokrevných koní (tzv. východní neboli orientální plemena) jsou odvozena od divokého koně tarpana (Equus gmelini, Antonius 1912); ten byl vyhuben v posledních desetiletích 19. stol. Plemena koní západních neboli okcidentálních (tedy plemena chladnokrevná) mají rovněž svého předka tzv. diluviálního koně západního (Equus robustus, Stegman 1924), který byl vyhuben již na přelomu letopočtu. K uvedeným skupinám plemen doplnil prof. Hilzheimer další skupinu koní severských (nordických), odvozených od divokého koně Equus gracilis (Ewart, 1904), který měl být předkem plemen severoevropských poníků. Tato teorie není pochopitelně jediná: Např. v německé literatuře se setkáváme s rozdělením na plemena odvozená od tzv. severního koně, který měl být předkem jak mongolských, tak i chladnokrevných koní a severských poníků (tedy kertaka) a na plemena odvozená od koně jižního, předka teplokrevných koní (tedy tarpana). V současné literatuře však převládá názor, že jediným předkem všech plemen koně domácího je kůň Przewalského (přičemž tarpan byl pouze jednou z jeho zeměpisných variant), kdežto ostatní zoologické druhy divokých koní vyhynuly již před obdobím domestikace. Teorie společného původu všech plemen koně domácího je podložena mimo jiné i známou skutečností, že všechna plemena koní lze mezi sebou libovolně křížit a jejich příslušníci tedy přínáleží ke společnému živočišnému druhu.
Huculský kůň je podle profesora Bílka, o jehož názor se opírá naše starší literatura, zařazen do skupiny nordických plemen. Bílek tak usuzuje ze zběžného porovnání lebky huculského koně s lebkami koní dochovaných ve starogermánských hrobech a lebkami současných koní orientálních, mongolských a nordických. Zároveň však upozorňuje, že přesná analýza nebyla dosud provedena. Domnívá se, že hucul je pozůstatkem z dob keltského a později germánského osídlení Karpat, ke kterému došlo na přelomu letopočtu. Jiní autoři však považují za předky huculského koně plemena odvozená od tarpana a sice koně arabského, zdegenerovaného v tvrdých horských podmínkách (Adametz) nebo polského konika, který naopak odchovem v horách nabývá jiných a to robusnějších tělesných tvarů (Baranski). Poukazováno bývá i na okolnost, že Karpaty byly hranicí rozšíření divokého západoevropského koně, takže karpatští koně mohou mít společného předka s chladnokrevnými plemeny (Zuda, 1954). Podle některých autorů mohl být základem karpatských koní (jmenovitě horských koní východního Slovenska) i kertak (Veselý, 1925). Přes Karpaty se totiš opakovaně převalily vlny nájezníků z východu (např. 4. - 5 stol. Hunové, 6. - 8. stol. Avaři, 10. stol. Maďaři, 13. stol. Tataři) a invaze východních národů byla bezvýhradně založena na pohyblivých a odolných mongolských konících. Nepochybný vliv měla i turecká expanze v 14. až 18. století. Osmanská říše pohltila Balkán, západní i východní svahy Karpat, značnou část Uher a zasáhla i území Slovenska. Vliv tureckých koní na místní chov však nebyl jednoznačně vlivem arabského koně: Ušlechtilý arabský kůň byl spíše privilegiem turecké šlechty, kdežto v koních řadových bojovníků bylo mnoho krve mongolských koní, které si Turci přivedli ze své původní vlasti. Pohyb armád v podhorských oblastech však nemohl mít na chov koní v nejodlehlejších částech téměř neobydlených hor zásadní vliv. K hromadnému osídlení hor dochází až v poměrně nedávné době a dosídlenci převážně z východní Evropy (Moldavska, Běloruska) ssebou nepochybně přiváděli koně příbuzné stepnímu nebo lesostepnímu tarpanovi, který byl předkem koníků jejich původní vlasti. Současní autoři proto řadí huculského koně k plemenům majícím původ v tarpanovi nebo jej dokonce považují za horského tarpana, který zde byl domestikován (Hitrík, 1987) a v původní téměř nezměněné podobě přežil několik století.
Otázka původního karpatského koně zůstane zřejmě nerozluštěna. Z hlediska vývoje plemene jde ovšem o otázku zásadní. Vlastnosti místního dokonale aklimatizovaného plemene jsou totiš do značné míry výsledkem působení daných klimatických podmínek a nahodilé překřížení jedinci plemen vzniklých v odlišném prostředí nemá na původní plemeno podstatný vliv. Určitou představu máme alespoň o tom, která plemena to byla. Na východí straně Karpat to byl soustavný a po staletí trvající příliv primitivních koníků odvozených od stepního a lesostepního tarpana. Podobně tomu bylo i v severní části Karpat, tedy i na polsko-slovenském pomezí, kde vliv polského konika přetrvával téměř do současnosti. Jižní údolí a svahy Karpatského oblouku (a tedy i slovenské a podkarpatoruské oblasti) byly od počátku řízení chovu ze strany státu ovlivňovány arabským a lipickými hřebci. Podobně tomu ostatně bylo i v ostatních částech Karpat. Zcela vyloučit nelze ani podíl anglických polokrevných hřebců, kteří v uplynulých dvou stoletích působili na připouštěcích stanicích v podhůří. V zapadlých horských oblastech však nebyl (na rozdíl od středoevropských poměrů) vliv státem vybraných plemeníků tak jako tak rozhodující - připouštěcí stanice byly daleko a rolníci se spokojili obvykle s tím, že jejich klisna byla na společné pastvě kryta nelicentovaným hřebcem místního chovu.
Vedle uvedených plemen koní, dlouhodobě a soustavně ovlivnujících horského koně, došlo v některých oblastech Karpat k jednorázovému ovlivnění místních koní dalším zcela odlišným plemenem. Německá kolonizace se totiš nevyhnula ani karpatským horám. Němečtí osadníci se v 18. stol. usadili mimo jiné i v Bukovině a to v okolí dnešních měst Horní Vikov (Vicovu de Jos), Kirli Baba (Cirlababa), Capulung (Cimpulung Moldovenesc) a Dolní Vatra (Vatra Dornei). Několik set kilometrů dlouhou pouť vykonali tito přistěhovalci nepochybně na povozech tažených koňmi, s největší pravděpodobností chladnokrevníky norického typu. Původní typ jejich koní v místních podmínkách sice zaniknul, podíl norické krve přesto odlišil bukovinského horského koně od odstatních karpatských rázů. Huculský koník se tak stal zavalitějším a hlavně mohutnějším než původní šíhlý tarpání koník sousední Moldavie. Tento typ pak byl objeven zejména v hřebci Goral a jeho potomcích, kteří tak dali základ požadovanému typu huculského koně.
Huculský kůň je nejmladším u nás chovaným plemenem, které není doposud natolik prochované, aby bylo exteriérově jednotné. Tím větší rozdíly se vyskytovaly u původních horských koní. V literatuře se setkáváme s klasifikací jednotlivých typů, z nichž nejčastěji používané je rozdělení Hacklovo (1938):
Tarpan-hucul představuje původní primitivní typ huculského koně. Charakteristická je sice hrubší, ale kratší hlava s tzv. štičím profilem, tenký často převrácený krk, obdélníkový rámec těla a krátký sražený zadek. S určitými výhradami jsou k tomuto typu přiřazováni zakladatelé linií rakousko-uherského chovu Czeremosz (v chovu 1887-1886) a Hroby (v chovu 1900-1905). Tarpan-hucul je typickým představitelem původního huculského koně a uchování tohoto typu je proto nanejvýš žádoucí.
Przewalski-hucul (kertak-hucul) rovněž představuje původní primitivní typ karpatských koní, který však jako exterierově nevyhovující pravděpodobně již zanikl. Od předchozího typu se lišil zejména těžkou dlouhou hlavou s klabonosým profilem. Podle některých pramenů je k tomuto typu řazen radovecko-lučinský pepiniér Miszka (v chovu 1881 - 1883).
Bystrzec-hucul, pojmenovaný Hacklem podle obce v Haliči, je přechodným typem mezi huculem a polským neboli bilgorajským konikem (konik-hucul). Na rozdíl od předchozích dvou typů postrádá robusnost získanou po chladnokrevných koních. Charakteristická je pro něj delší hlava s rovným nebo štičím profilem a celková subtilnost, což je patrné jak na nedostačujících šířkových a hloubkových rozměrech, tak na síle kostry (např. obvod holeně). K tomuto typu patřil poslední z rakousko-uherských pepiniérů Ispas (v chovu 1914 - 1918). Inklinovala k němu podstatná část původních horských koní Slovenska, zejména před r. 1918. Slovenští rolníci totiš získávali mnohdy své koníky na polské straně hor a huculští plemeníci nebyli na stanice státních hřebců tehdejších Horních Uher přidělováni. Podle některých autorů (Zuda, 1954) byl nositelem některých znaků uvedeného typu i zakladatel linie Gurgul a obdobné nedostatky byly vytýkány i potomkům mnohaletého topolčianského pepiniéra Hroby I.
Hacklovo rozčlenění bylo později rozšířeno o další typy (Hitrík, 1978, 1985).
Hucul v norickém typu (norik-hucul) je charakteristický robusností, těžší hlavou na širokém vysoko nasazeném krku a šířkovými rozměry vůbec, takže někteří jedinci, zejména hřebci v dobré kondici, mají vzhled malého chladnokrevníka. Pro chov huculského koně byl tento typ objeven hřebcem Goral (v chovu 1905 až 1918), i když i on byl nositelem (zejména co do tvaru hlavy) výrazných arabsko-tarpaních znaků. Uvádí se však, že prvním pepiniérem tohoto typu byl hřebec Miszka, který snad mohl být prostřednictvím linie Czeremosz i předkem zakladatele linie Goral. Typ norik-hucula byl prosazován zejména v souvislosti s využitím huculského koně k tahu.
Arabizovaný hucul není křížencem hucula a araba, ale v podstatě typickým huculským koněm, který je však současně nositelem výrazných znaků arabského koně (malá suchá hlava "štičího" profilu, obrácený krk atd.), dodávajících mu ušlechtilost a harmoničnost exteriéru. Podíl arabské krve u původně nakoupeného mateřského stáda byl pravděpodobně větší než se předpokládá - za svůj vyrovnaný exteriér, díky kterému byly klisny vybrány, jistě vděčily právě arabským předkům. Jako arabizovaní huculové je popisována většina rakousko-uherských pepiniérů (Stirbul, v chovu 1877-80; Taras, v chovu 1883-86; Dobosz, v chovu 1894-95; Capul, v chovu 1911-12, který byl podle některých autorů přejmenovaným arabským hřebcem Siglavi XXXV z hřebčína Bábolna). Arabizovaným huculem byl i zakladatel linie Hroby - příslušníci této linie jsou často nositeli tohoto typu až do současné doby, což podtrhuje m.j. i častý výskyt odznaků.
Přiřazení toho kterého huculského koně k některému z uvedených typů je ovšem vždy do značné míry spekulativní a je m. j. ovlivněno okamžitou kondicí koně. Tak např. typický huculský kůň v nadprůměrném výživném stavu bude vždy připomínat spíše chladnokrevníka, zatímco u téhož jedince ve špatné kondici vystoupí do popředí znaky primitivního karpatského koně. Tím méně lze posuzovat typ koně podle fotografie, kdy může být celkový dojem navíc ovlivněn postojem koně a dokonce i úhlem, pod kterým byl snímek pořízen. Klasifikaci založenou na objektivnějším základě navrhuje Bílek (1958). Podle ní lze u huculských koní rozlišovat typ brachycefalní (krátkolebý), t. j. tarpání a typ dolichocefalní (dlouholebý), t. j. kertačí. Buďonyj (1952) rozděluje huculské koně na užitkové typy, i když i on vychází především z exteriéru koně. Jezdecko-nosný typ se vyskytoval v předhůří a jim přilehlých horských oblastech. Označuje jím koně suché konstituce a harmonické tělesné stavby (snad arabizovaný hucul). Jezdecko-tažný typ měl být lokalizován v nejvyšších polohách, měl být početně nejvíce zastoupen a nést nejméně známek vlivu jiných plemen (snad tarpan-hucul a příp. i kertak-hucul). (Zdá se, že v názvech uvedených typů došlo k nechtěné záměně - v nejvyšších polohách byl kůň používán především jako soumar, kdežto využití k tahu lze předpoládat spíše v nižších polohách.) Tažný typ nesl znaky norika (tedy norik-hucul) příp. haflinga, byl kostnatý, hrubý a lymfatický. Početně byl nejméně zastoupen a mezi rolníky nebyl oblíben.
Podle místa původu příp. výskytu byly některými autory odlišovány typické místní rázy karpatských koní, t. j. v užším slova smyslu huculů (Hitrík, 1965), a to koník bezkydský a poloninský (t. j. horský koník slovenských hor a býv. Podkarpatské Rusi), koník haličský a bukovinský (tedy vlastní huculský kůň), koník sedmihradský (zvaný též mokáňský nebo sekélský) a koník transylvánský. Charakteristiku jednotlivých typů autor bohužel neuvádí.
Specifikem chovu bývalého Československa je tzv. fjordhucul, který není v pravém slova smyslu typem huculského koně, ale produktem křížení huculských klisen s fjordskými hřebci. Je charakteristický větším rámcem těla a převážně světleplavým zbarvením s prameny bílých žíní v hřívě a ocasu. Křížení probíhalo od první poloviny padesátých let ve Výzkumné stanici pro chov horského koně v Horňanech - Zlobinách (okr. Bánovce nad Bebravou). Souběžně působil i v hřebčíně státních lesů na Muráni fjordský hřebec Byrlad. Zlobinský chov byl v r. 1961 převeden do topolčianského hřebčína a sloučen s huculským stádem jako tzv. horský kůň. Ačkoliv bylo v překvapivě krátké době docíleno požadovaných výsledků, byl v polovině sedmdesátých let chov zrušen ve prospěch čistokrevného huculského koně. Z chovatelského hlediska byl experiment zajímavý úspěšným spojením dvou zeměpisně i geneticky vzdálených plemen. V daném případě totiš nemusí nutně jít o potvrzení Bílkovy teorie o nordickém původu hucula, ale spíše o známou chovatelskou zkušenost, že geneticky ustálené znaky prochovaného plemene (t. j. fjorského koně) se úspěšně prosadily na pozadí nevyrovnaného a různorodého plemenného materiálu, jakým bylo muráňské a zlobinské mateřské stádo.
Výčet termínů, pokoušejících se charakterizovat odlišnosti uvnitř plemene huculského koně, nemusí být zdaleka konečný. Nelze vyloučit, že si chovatelská praxe vynutí další pokusy o vytvoření kategorií exteriérové nebo užitkové typizace. Tak např. typickým znakem huculského koně jsou sice rychlé, ale málo prostorné ("drobivé") chody, které jsou pro jezdce nepříjemné (obávaný "hucul-klus"). Přesto se však vyskytují i jedinci, jejichž chody jsou relativně prostornější a pro jezdce přijatelnější. Tato zvláštnost je podmíněna tělesnou stavbou (delší šikměji položená lopatka, delší zád a delší linie vůbec), takže exteriér připomíná teplokrevného koně ("anglizovaný" hucul). Vzhledem k tomu, že těžiště využití huculského koně se přesunulo do oblasti jezdeckého sportu (přesněji řečeno rekreačního jezdeckého sportu), je uvedený typ huculského koně z hlediska praktického využití perspektivní. Za huculy jsou často vydáváni koně, kteří se jim pouze podobají a to spíše velikostí než typem. Hackl (1938) označuje tyto koně termínem pseudohucul. Asociace chovatelů huculského koně zavádí pro jedince s nepochybnými znaky huculského koně, u kterých však není prokázán původ, označení užitkový hucul.
----------------
Literatura:
Baranski, A.: Chóv koni, Lemberg 1885;
Bílek, Fr. a kol.: Speciální zootechnika II. - Chov koní, Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1958;
Buďonyj:, S. M. a kol.: Kniha o koni (Kniga o lošadi), Moskva 1952;
Hackl, Ernst: Der Berg-Tarpan den Walkarpathen genannt Huzul, nakl. Friedrich Beck, Vien - Liebzig 1938;
Hitrík, Štefan: Od divého prakoňa cez tarpana až po najušlachtilejšího koňa arabského, Státní plenářský ústav Prešov, 1965;
Hitrík, Štefan: O původu a vzniku huculského koně, Chov koní a výkonnostní zkoušky, roč. 1962 č. 10, č. 11, č. 12, roč. 1963 č. 1
Hitrík, Štefan: Nejnovější poznatky o původu a vzniku huculského koně, Jezdectví, roč. 1978;
Hitrík, Štefan: Huculský kůň, Jezdectví roč. 1987, č. 1, str. 35
Veselý, Josef: Náš teplokrevník, nakl. A. Neubert, Praha 1925;
Zuda, Jaroslav: Chov koní I, Státní pedagogické nakl., Praha 1954;
Fotografie:
1. Tarpan-hucul: 457 Goral III, klisna, nar. 1940 (Top.) po Goral III-Top. z 422 Hroby I; Archiv VÚK Brno, Topolčianky 1949
2. Kertak-hucul: 302 Goral IV, hřebec, nar. 1944 (Top.) po Goral IV-Top. z 353 Gurgul-7; Archiv VÚK Brno, Prešov 1953
3. Konik-hucul: 7 Javor, hřebec, nar. 1974 (Top.) po Javor-Top. z 582 Maja; Archiv VÚK Brno, Muráň 1953
4. Norik-hucul: 451 Goral (Goral II-Tur.Rem.), hřebec, nar. 1913 (Luc.) po Ghoral-Luc. z 1 Czeremosz I-1; Archiv VÚK Brno, Tuří Remety 1930
5. Arabizovaný hucul: Hroby I-Top., hřebec, nar. 1908 (Luc.) po Hroby-Luc.,Top. z bukovinské zemské klisny; Archiv VÚK Brno, Topolčianky 1933
6. Arabizovaný hucul: 141 Hroby I-2, klisna, nar. 1919 (Waldhof) po Hroby I-Luc.,Top. z 61 Goral; Archiv VÚK Brno, Tuří Remety 1930
7. Anglizovaný hucul: 253 Gurgul, klisna, nar. 1932 (Top.) po Gurgul-Top. z 235 Hroby I; Archiv VÚK Brno, Topolčianky 1949
8. Typ muráňské huculky: 53 Zinderela (Pikola), klisna, nar. 1944, východoslovenský zemský chov; Archiv VÚK Brno, Muráň 1953
9. Polský (bilgorajský) konik: 849 Tarnica, nar. 1942, trofejní klisna neznámého původu; Archiv VÚK Brno, Zlobiny-Horňany 1953
10. Fjordhucul: Klisna topolčianského chovu; Foto autor, Mistřín 1972
Barevné fotografie: Huculské klisny současného topolčianského stáda. Foto autor, Topolčianky 2001
