Historie chovu huculského koně v českých zemích

Jezdectví 2001/8/52 Ing. Jaroslav Radvan

     Osídlení Karpat bez skromného, odolného a vzhledem ke své velikosti mimořádně výkonného horského koně by bylo nemyslitelné. Při obrovské rozloze karpatského masivu nebyl ani nemohl být tento kůň ve svém typu jednotný. Ze všech místních rázů primitivního horského koníka se základem pro kulturní, cílevědomě chované plemeno (nepočítáme-li severně od Karpat chovaného polského konika a v podstatě mimo vlastní oblast Karpat chovaného bosenského koně) stal kůň rolníků z horských údolí Haliče a Bukoviny - slovanské jazykové skupiny Huculů (žijících i v nejvýchodnější části meziválečného Československa), po nichž dostalo plemeno i svůj název. Huculský kůň, lišící se od jiných karpatských koníků robustností, kterou zřejmě získal po norických koních německých kolonistů, postupně ovlivnil chov koní převážné části Karpat.

     Vznik huculského koně jako kulturního plemene se datuje r. 1877 (příp. již r. 1856, původní chov však byl z neznámých příčin r. 1872 zrušen) obnovením hřebčína Luczina v Bukovině (dnešní Rumunsko). Rakousko-Uhersko však bylo v té době již rozděleno na dva téměř samostatné státy a důsledkem autonomie Uherského království bylo mimo jiné i to, že plemenní hřebci odchovaní v hřebčínech spravovaných Rakouskem (tedy i koně z Radovce v Bukovině, pod který huculský hřebčín Luczina administrativně patřil) nebyli přidělováni do uherských zemí. Na území Uher hřebčín s chovem horských koní vybudován nebyl a typem odpovídající hřebci nebyli maďarskými úřady vykupováni ani z rolnického chovu, takže horské připouštěcí stanice byly obsazovány výhradně malými lipicány a araby. Podle rozdělovacích listin státních hřebců z let 1886 až 1918 nestáli na připouštěcích stanicích Slovenska žádní huculští plemeníci. Na Podkarpatské Rusi byli před vznikem Československa jako jediní huculští plemeníci zjištěni hřebci 2 Nyuszi, 3 Nikita, 4 Albert a 5 Petár. Tito hřebci byli umístění na připouštěcích stanicích Svalava a Nižný Verecký (okr. Svalava) a stáli zde pravděpodobně jen v r. 1917 /1/. Vůbec první plemenní hřebci na území budoucího Československa, kteří nesli označení hucul, byli zařazeni v r. 1898 a to nikoliv na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi, ale na soukromé stanici zřízené při velkostatku v Návsí u Jablunkova (Moravskoslezké Beskydy) /2/. Působili zde pouze 3 roky a další hřebec - hucul sem byl postaven až v r. 1920. K systematickému obsazování připouštěcích stanic Slovenska a Podkarpatské Rusi huculskými hřebci došlo až po r. 1919.

     Z likvidační podstaty někdejšího Rakouska-Uherska bylo bezprostředně po ukončení války získáno pouze 5 huculských hřebců radoveckého původu. Byli to hřebci 451  Goral - 8 (pozdější Goral II, pepiniér v Tuřích Remetách), 452 Goral - 11, 453 Goral - 4 a 456 Goral - 20, kteří byli přiděleni státnímu hřebčinci v Prešově a hřebec 14 Miszka I - 9 (uvádí se i pod označením prešovského hřebčince jako 455 Miszka - 9) státnímu hřebčinci v Tuřích Remetách na Podkarpatské Rusi. Další hřebec 58 Hroby byl převzat od hospodářské školy v Českých Budějovicích a přidělen do Prešova, odkud byl odeslán do Tuřích Remet. V turjaremetském hřebčíně byl ve stavu i hřebec 13 Hroby, zakoupený původně ředitelstvím státních lesů Užhorod v oblasti Haliče. V r. 1920 bylo získáno od vojenské správy několik dalších hřebců s označením hucul, které konec války zastihl u útvarů (shodou okolností posádkou v českých zemích) tvořících základ budoucí Československé armády. Státnímu hřebčinci Tuří Remety tak byli přiděleni hřebci 4 Rosok, 3 Kotar a 2 Dojil a státnímu hřebčinci Nitře 258 Cigán, 5 Strakoš a 6  Užok, přičemž 5 Strakoš a 6 Užok byli přeloženi to Tuřích Remet. V r. 1921 byli armádou pro hřebčinec Prešov postoupeni hřebci 478 Amortus a 477 Amon a pro hřebčinec Tuří Remety 76 Atila. Posledním hřebcem importovaným z českých zemí byl 378 Goral - 20 radoveckého původu, který působil od r. 1914 jako zemský plemeník ve Slezku a byl v r. 1925 přeložen z hřebčince v Hejčíně do Prešova /3/.

     Už v prvních týdnech I. světové války byl radovecký hřebčín (spolu s hřebčínem Luczina) evakuován z Bukoviny do vnitrozemí. Chov huculských koní byl soustředěn v nově vybudovaném hřebčíně ve Waldhoffu v Dolních Rakousích. Přechodně však bylo huculské stádo umístěno i v jiných objektech, jako např. v r. 1915 bylo 5 klisen a 14 hřebečků ustájeno v zemské hříbárně v Dolních Temelicích na Šumpersku /4/. Z Waldhoffu pak v r. 1922 získal československý stát (zřejmě odkoupením) část někdejšího elitního huculského stáda, pro které neměla Rakouská republika uplatnění. Nadále pak byl stav huculských plemenných hřebců doplňován převážně z tohoto stáda umístěného střídavě v Topolčiankách a Tuřích Remetách (přechodně i v Sebeslavcích jižně od Martina) a to hřebci linie Goral, Hroby a později i Gurgul, založené hřebcem zakoupeným na východním Slovensku.

     Stav zemských plemeníků byl nákupem z rolnického chovu doplňován již dříve. Už r. 1923 byli získáni hřebec 77 Čendoš (přidělen do Prešova) a hřebec 5 Bubi (přidělen do Tuřích Remet). V následujících letech to byli hřebci 27 Sokol, 70 Magur, 96 Magura, 15 Morus a později i další. Několik hřebců bylo zakoupeno v Polsku (57 Dzembroň, 72 Chodak, 26 Smotrec).

     Ačkoliv musely být vynikající užitkové vlastnosti huculských koní známy i v Českých zemích (jmenovitě mezi bývalými vojáky, kteří prodělali vojenské operace na ruské frontě), k rozšíření chovu a využití huculského koně mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus v období mezi oběma válkami nedošlo. Intenzivní způsob obdělávání půdy s využitím potažních zemědělských strojů a zájem o příležitostný výdělek povoznickými pracemi při budování silnic, pozemních staveb atd. si vyžadovaly maximálně výkonný potah. Mimoto byli koně v hospodářství i předmětem reprezentace svého majitele a karpatský koník, v českých zemích známý jako přepravní prostředek kočujících rodin, tuto nezanedbatelnou funkci nemohl uspokojivě plnit. Podle rajonizace jednotlivých plemen, která byla chovatelům koní ze strany státu stanovena, nebylo pro huculského koně v Českých zemích místo. Jediným huculem, který byl v zjištěn v seznamech státních hřebců v meziválečném období, byl hřebec Erár (nar.  1918, po Keša z Šárga, bližší původ nezjištěn), který byl v letech 1929 až 1932 k dispozici v dělostřeleckých kasárnách v Jihlavě.

     Jako ojedinělý příklad ocenění vlastností huculského koně lze uvést stádo chlumeckých plaváků, do kterého byly s úmyslem genetického posílení plavé barvy a konstituční tvrdosti zařazeny huculské klisny Holka a Huculka. Klisna Holka tak založila rodinu "H" a její potomci představovali skromné a odolné pracovní koně. Po stránce výkonnosti, posuzované měřítkem vysoko v krvi stojícího polokrevníka, však tato rodina nepatřila k nejlepším /5/.

     Přesto však existoval i Čechách rozsahem sice malý, ale významný chov, který měl v období po II. světové válce na československý chov huculského koně značný vliv. V Březnici u Příbrami vytvořil hrabě Jan Pálffy z klisen neznámého původu (nakoupených zřejmě na Podkarpatské Rusi) mimořádně kvalitní chovné stádo. Podle seznamu státních hřebců z let 1943 a 1944 (které jako jediné byly při sestavování tohoto článku k dispozici) působili zde pod označením p.l. ("privátně licentovaný") hřebci p.l. Campi, hafling, ryzák, nar. 1936 po 99 Campi z karpatoruské huculské klisny a p.l. Hroby, hucul, hnědák, nar. 1940 po Hroby z karpatoruské huculské klisny. Původ hřebce p.l. Hroby nelze z uvedených údajů jednoznačně stanovit - pravděpodobně je tento hřebec synem hřebce 62 Hroby II, který je rovněž uváděn jako otec dvou plemenných klisen březnického chovu /6/. Březničtí hřebci Hroby jsou tedy zřejmě příslušníky linie odvozené od hřebce Hroby II (nar. 1920 po Hroby I z 11 Goral, uvádí se však i nar. 1923 po Hroby I z 52 Goral - 3), který byl v letech 1934 až 1935 pepiniérem v Tuřích Remetách a který působil v zemském chovu - alespoň v obvodu prešovského hřebčína - jako 527 Hroby I - 3.

     Bližší údaje o březnickém chovu by snad bylo možno zjistit od pamětníků na místě samém příp. v archivu topolčianského hřebčína. V r. 1945 převzal totiž státní hřebčín v Topolčiankách k doplnění huculského stáda z Březnice 7 klisen /7/ a to klisny:

588 Bukovina, hnědka, nar. 1935 (působila v chovu 6 let),

587 Lidka, hnědka, nar. 1941,

586 Antilopa, hnědka, nar. 1932 po 62 Hroby II z klisny po Goral,

585 Myška, šedá plavka (myška), nar. 1933, odprodaná,

584 Albína, měděná bělka, nar. 1929, odprodaná,

583 Dagmar, hnědka, nar. 1944 po Campi (zřejmě p.l. Campi březnický) z 586 Antilopa,

582 Mája, ryzka, nar. 1943 po 62 Hroby II z 588 Bukovina.

      Rodina klisny Bukovina je v chovu hřebčína Topolčianky zastoupena doposud, rodina klisny Dagmar, která je zde rovněž zastoupená, však není odvozena od 583 Dagmar březnická, ale od 862 Dagmar zlobinská, nar. 1944, ryzky neznámého původu v typu haflinga. O osudu obou plemenných hřebců p.l. Campi a p.l. Hroby příp. dalších klisen Pálffyho chovu není nic známo, několik dalších koní z tohoto chovu se však na dalším vývoji huculského příp. horského koně podílelo. Byli to především zemští plemenníci hřebec 3 Hroby (nar. 1945 z 584 Albína, pozdější plemeník hřebčína Muráň v letech 1955 až 1957) a hřebec 331 Hroby (nar. 1943 nebo 1945 z Lucka, uvádí se však i klisna 60 Goral). Dále pak bývá v rodokmenu mnohaletého muráňského plemeníka 300 Muráň Gutin (nar. 1957 na Muráni po 13 Muráň) u jeho matky 51 Mega, popisované jako kříženka hafling x hucul, uváděn jako otec blíže neoznačený hřebec Hroby (po Hroby II z 16 Hroby I - 7) a matka "Pálffyho klisna".

     Po II. světové válce se chov huculského koně těšil mimořádné pozornosti ze strany armády s cílem zmohutnění huculského koně jako soumara pro horské dělostřelectvo. Při vojenské hříbárně pro odchov soumarů v Rudné pod Pradědem (tzv. "modřínový hřebčín" v sousedství Malé Morávky) bylo soustředěno stádo huculských klisen, ke kterým byl v r.  1953 přidělen z Polska importovaný fjordský hřebec 631  Byrlad. Po zrušení hipomobilních jednotek v r. 1957 byla hříbárna předána státním statkům a chov horského koně zanikl. Hřebec 631 Byrlad byl zařazen v r. 1957 do chovu Šlechtitelského a semenářského podniku Horňany, oddělení chovu koní Zlobiny (okr. Topolčany) a po přičlenění tohoto chovu ke státnímu hřebčínu v Topolčiankách působil v letech 1961 až 1966 v hřebčíně státních lesů na Muráni /8, 9/.

     Muráňský hřebčín, zřízený ředitelstvím východoslovenských státních lesů v r. 1950, byl nejznámějším a současně i největším střediskem chovu huculského koně na území bývalého Československa. Zapomíná se však, že i Středisko chovu koní západočeských státních lesů v Ostřetíně poblíž Bezvěrova u Toužimě mělo původně chovat huculského koně. V r. 1952 zde bylo vytvořeno základní stádo huculských koní v počtu 42 klisen, nakoupených na Muráni a Ouporu u Mělníka - o chovu v Ouporu není nic bližšího známo. Přidělen k nim byl nezjištěný hřebec, získaný na Muráni. Chov huculských koní však byl zrušen již v r. 1956. Ukázalo se, že v lesích západních Čech má hucul význam jen jako služební jezdecký kůň a kůň pro příležitostné potažní práce. Ostřetínský hřebčín pak byl přeměněn na chov norika /10/. Muráňský hřebčín - k nenahraditelné škodě chovu huculského koně - do této situace postupně dospěl v následujících 10 až 15 letech.

     Kolektivizace zemědělství zabránila naprosté většině dosavadních chovatelů z řad drobných rolníků v účasti na dalším chovu koní. Vydržovat (a tím méně chovat) koně v záhumenkovém hospodářství více či méně jen pro vlastní potěšení bylo nemyslitelné. Vedle ekonomických důvodů tu byly i důvody politické: Tažný kůň představoval soukromé vlastnictví výrobních prostředků a jezdecký kůň podezření z buržoazně-feudálních kratochvílí. Naději na toleranci mohl mít snad jen zakrslý koník, vzbuzující shovívavý úsměv nad dětinskou zálibou majitele. Odtud pramení dříve nemyslitelný zájem o malého koně s všestrannou využitelností, skromného a nenáročného, s tvrdou konstitucí a bezvadným charakterem, umožňujícím nepravidelné a nárazové pracovní nasazení. V chovatelsky vyspělých státech byla k tomuto účelu vyšlechtěna četná plemena pony, z plemen chovaných u nás uvedeným požadavkům odpovídal pouze huculský kůň, příp. tzv. horský kůň, vytvořený na základě hucula křížením především s fjordskými hřebci. Tyto koně bylo možno získat ve slovenské části státu, kde vlastně už od počátku šedesátých let probíhal výprodej hucula a horského koně jak z provozu státních lesů, tak zčásti i z topolčianského hřebčína a zejména z hřebčína na Muráni, ve kterém probíhala změna orientace na na chov chladnokrevníka. O chovu se však v Českých zemích nedalo prozatím mluvit - plemenářské ústavy Čech a Moravy se zavedením tohoto typu koně nepočítaly. Připouštění klisen nakoupených na Slovensku bylo proto prováděno v lepším případě nelicentovanými hřebci odpovídajícího typu, v horším případě jakýmikoliv hřebci včetně rovněž nelicentovaných hřebců pony. Prvními státními hřebci v typu horského koně (tedy nikoliv hucula) v českých zemích byli fjordští (příp. fjordhuculští) hřebci 2827 Byrlad - 50 a 2828 Byrlad - 64, umístění na stanici ve Valašských Kloboukách v r. 1964. Na této stanici a později na stanici Doubravy (okr. Zlín) byli tito hřebci po následující 4 roky. V r. 1969 byl první z nich nahrazen hřebcem 2991 Sirocco - 44 a oba hřebci byli umístěni jako rezervní plemeníci v Tlumačově. V Čechách jsou jako první hřebci tohoto typu uváděni od r. 1967 fjordhuculští hřebci 1928 Dychov - 7 a 1929 Dychov - 8, kteří byli k dispozici chovatelům v Humňanech na hříbárně státního hřebčína Písek.

     První čistokrevný huculský hřebec byl v seznamu státních hřebců českých zemí zapsán až v r. 1967. Šlo o hřebce s označením "soukromě vybraný" s.v. Komár Oušor (nar. 1961 na Muráni po 349 Oušor z 18/1029 Barna, klisny po 498 Goral), tmavý plavák s rozsáhlou bílou maskou a rybím okem. Připouštěl v jezdeckém oddílu v obci Přítoky (okr. Kutná Hora), od následujícího roku do r. 1976 v JZD Plaňany okr. Kolín a od r. 1978 do r. 1985 v JZD Radovesnice II, okr. Kolín. V polabské nížině tak vznikla první oblast chovu huculského koně mimo pásmo Karpat, do které byli v pozdějších letech přidělováni další huculští hřebci (v r.  1978 fjordhucul 1929 Dychov - 8, v r. 1979 82 Gurgul Artur, v r. 1986 140 Gurgul šumavský - 2 atd.). V současné době se počet huculských hřebců na stanicích českých zemí (mimo hřebce fjorské a haflingy) pohybuje mezi 30 až 40, což je několikanásobně víc než na Slovensku.

     Zájem o chov huculského koně na Slovensku měl ostatně zcela opačnou tendenci. Začátkem sedmdesátých let oznámila východoslovenská správa státních lesů svůj úmysl ukončit v hřebčíně na Muráni huculský chov. Toto rozhodnutí se stalo impulsem k akcím na záchranu huculského koně, z nichž nejvýznamější znamenaly přesun části muráňského stáda do Čech. Z iniciativy několika osob tak vznikl při svazu ochrany přírody TIS v Praze Hucul-club, který v roce 1972 zakoupil z muráňského chovu hřebce 636 Gurgul Edo a 4 klisny, v následujícím roce pak dalších 6 klisen a založil na statku Zmrzlík v Řeporyjích u Prahy vlastní chov. Vedle této stálé základny využíval Hucul-club v průběhu let několik dalších působišť (např. Malá Morávka v Jeseníkách, Mezihoří u Vysokého Chlumce, Nouzov u Unhoště, Hubenov u Kralovic a t.č. statek Laka poblíž Ráje u Mšena). V r. 1980 vznikl při státním statku Vysoká nad Jizerou, hospodářství Vítkovice v Krkonoších v rámci Československého svazu ochránců přírody - 11. organizace Hucul další samostatný chov huculského koně. Chovné stádo, sestavené z porůznu získaných klisen (z části i z topolčianského hřebčína), bylo umístěno na farmě Janova Hora, kde měla být původně horská základna pražského Hucul-clubu. Plemenným hřebcem se stal někdejší topolčianský pepiniér Gurgul V (nar. 1963 v Topolčiankách po Gurgul IV (totožným se zemským plemeníkem 636 Gurgul Edo) z 727 Goral  IV - 7 rumunského chovu), zde známý jako s.v. Gurgul  Silvestr a pozdějších seznamech plemenných hřebců uváděný jako 341 Gurgul IV - 2.

     Akce na záchranu huculského koně proběhly v menším rozsahu i na Slovensku, kde bylo ze strany ZOO Košice, Vysoké školy veterinární v Košicích a Tatranského národního parku získáno několik koní muráňského chovu. Chov VŠV Košice byl později přesunut do Jednotného rolnického družstva Olšava-Rákoš a počátkem 80.let byl sloučen s chovem ZOO Košice. Chov na Muráni byl redukován na několik (řádově 5) klisen pro provozní účely hřebčína, které jsou rovněž zapouštěny. Ze záchranou huculského koně souvisí i zrušení chovu jinak mimořádně zdařilého nově vyšlechtěného plemene horského koně (tzv. fjordhucula) v topolčianském hřebčíně ve prospěch čistě huculského chovu.

     O záchranu a rozvoj chovu huculského koně se mimořádným způsobem (přesahujícím rámec České republiky) zasloužil Dr. Václav Hrabánek. Dr. Hrabánek získal v r. 1973 z likvidace muráňského chovu z tohoto stáda hřebečka Artura (nar. 1972 po s. v. Gurgul Stano 636 - 22 z 488 Ica Oušor), pozdějšího hřebce píseckého hřebčince 82 Gurgul Artur, a čtyři klisny, které umístil na svém rekreačním mlýně nedaleko Hartmanic na Šumavě /11/. Byly to:

206 Elena, tmavá plavka, nar. 1955 po 499 Goral z 94 Pätka,

415 Huba, plavka, nar. 1958, po 629 Rokoš z 25 Žemla,

338 Gamma, ryzka, nar. 1957 po 3 Hroby z 25 Žemla,

811 Mina, myška, nar. 1963 po 349 Oušor z 481 Ivena po 629  Rokoš.

     Klisna 415 Huba byla později v rámci redukce chovu odprodaná a klisna 206 Elena byla bohužel již neplodná. Potomkem klisny 338 Gamma je zemský plemeník 140 Gurgul  šumavský - 2 (nar. 1978 po 82 Gurgul Artur) a potomky klisny 811 Mina jsou zemský plemeník 119 Gurgul šumavský - 1 (nar. 1977 po 82 Gurgul Artur) a zejména hřebec 4327 Gurgul šumavský - 3 (nar. 1979 po 82 Gurgul Artur), pepiniér topoločianského hřebčína Gurgul VII v letech 1985 - 1992, který mimoto působil jak v slovenském zemském chovu, tak i v České republice. Prostřednictvím tohoto hřebce tak došlo po desítkách let znovu k importu huculského koně z Čech na Slovensko a k naplnění předpovědi iniciátorů záchrany huculského koně Dr. Leiského a Dr. Hrabánka, že "jednou budou slovenští chovatelé nakupovat kvalitní huculské koně v Čechách" /12/. Nezbývá než doufat, že chov hucula v českých zemích bude natolik kvalitní (a to ku prospěchu chovů v obou státech), aby tento nákup nezůstal ojedinělý.

                 ---------------------

1/ Koubek, Karel: Chov koní na Podkarpatské Rusi.
Ministerstvo zemědělství ČSR, Praha 1937

2/ Steinitz, Jindřich: Chov koně teplokrevného ve Slezku, Jičín, 1923

3/ Zbořil, Jan: Význam koně huculského pro vrchoviny a jeho chov na Slovensku. Vys.škola veterinární Brno - dizertační práce, 1925

4/ Čupr, Karel: Moravské zemské hříbárny - Dolní Temelice na Šumpersku. Dostihový a jezdecký sport - Jezdec a chovatel 1935/605

5/ David, Jiří: Tečka za izabelami. Jezdectví 1970/2/68

6/ Plemenná kniha huculského koně - Topolčianky 1985, 1996

7/ Knoško, Viliam: Výstavba huculského koně v SPÚ Topolčianky. Vys.škol.polnohosp. Nitra - dipl.práce, 1966

8/ Grüner, Jindřich: Nový typ koně pro potřeby lesního hospodářství v horách. Náš chov 1957/3/83

9/ Píša, Alois: Využití a chov soumarů u nás.
In: Štenc, Fr. a kol: Vývoj chovu koní u nás - díl II.,
Ústav veterinární osvěty, Pardubice 1976

10/ Stejskalová, Simona: Rozmnožovací chov koní Ostřetín. Jezdectví 1994/1/19

11/ Vilimovský, Z: Náš rozhovor s Dr. Hrabánkem. Jezdectví 1983/1/10

12/ Duruttya, Michal: 25 let chovu huculů v Čechách. Jezdectví 1997/12/32

Přiložené fotografie (archiv Výzkumného ústavu krmivářského v Brně):

1/ 588 Bukovina, hnědka, nar. 1935, původ neznámý.
Foto VÚK Brno, Topolčianky 1951

2/ 586 Antilopa, hnědka, nar. 1932, původ neznámý.
Foto VÚK Brno, Topolčianky 1951

3/ 583 Dagmar, hnědka, nar. 1944 po Campi (Břez.) z 586 Antilopa.
Foto VÚK Brno, Topolčianky 1955

4/ 582 Mája, hnědka, nar. 1943 po 62 Hroby II z 588 Bukovina.
Foto VÚK Brno, Topolčianky 1949

5/ 331 Hroby, hnědák, nar. 1943 po Hroby (Břez.) z Lucka.
Foto VÚK Brno, Prešov 1949

6/ 3 Hroby, ryzák, nar. 1945 po Hroby (Břez.) z 582 Albína.
Foto VÚK Brno, Muráň 1955