Hucul a jeho zbarvení
Jezdectví 2000/4/16 Ing. Jaroslav Radvan
Obrazová encyklopedie koní
(Elwyn Hartley Edwards, vyd. Agentura cesty, Praha), která se
objevila na pultech knihkupectví v r. 1995, je bezesporu
vynikajíci publikací, poskytující čtenářům ucelený
přehled a základní informace o většině známých i méně
známých plemenech koní celého světa. Příznivci a
chovatelé huculů však byli nemile překvapeni, když ve stati
věnované tomuto plemeni objevili jako typického představitele
strakáče. Věrohodnost informací o tomto plemeni, které tato
kniha přináší, tak v jejich očích utrpěla a tyto
pochybnosti se pak mohou nepřímo přenést i na knihu jako
celek. Jak tomu tedy vlastně se zbarvením koní u tohoto
plemene je, jestliže se v naší literatuře uvádí jako
typické zbarvení myšovitě plavé s úhořím pruhem příp. i
s tmavě zbarvenými pruhy na plecích (tzv. oslí kříž) a
náznakem zebrovitosti na končetinách? V obecném povědomí je
pak tolerováno nanejvýš ještě zbarvení hnědáka (pokud má
zmíněný úhoří pruh), kdežto vraník je pokládán za
naprosto netypického jedince. Odznaky na hlavě a končetinách
u všech typů zbarvení jsou pak předkládány jako neklamný
důkaz, že jde o jedince s příměsí cizí krve a podezření
na křížence vzbuzuje i zbarvení ryzáka.
Pro vysvětlení musíme jít
až do doby, kdy více než před sto lety rakousko-uherská
vojenská správa ve snaze zajistit pro potřeby horských
jednotek své armády dostačující počet výkonných
soumarských koní přikročila k hřebčínskému chovu dosud
opomíjených horských koníků, odnepaměti chovaných
karpatskými rolníky. V r. 1856 bylo zakoupeno několik typově
odpovídajících klisen a k nim byli přiděleni dva plemenní
hřebci. Pro toto stádo byl zřízen asi 100 km západně od
tehdejšího hlavního rakouského hřebčína Radovce (Radauti,
dnešní Rumunsko) hřebčín Luczyna. Elitní stádo mělo
produkovat chovné hřebce pro potřeby rolnického chovu v
Haliči (severní a severovýchodní svahy Karpat jižně a
západně od Kolomyje, dnešní Ukrajina) a sousední Bukovině
(karpatská oblast Rumunska západně a jihozápadně od dnes
ukrajinského města Cernovci). Tyto oblasti byly součástí
tehdejšího rakousko-uherského státu a rolnický chov se tak
měl stát zdrojem horských koní pro potřeby armády v
případě válečného ohrožení. Hřebčín byl sice v r. 1872
zrušen, znovu byl však obnoven již v r. 1877. Počínaje
tímto datem se hucul zařadil mezi kulturní plemena koní a
vyčlenil se tak z primitivních karpatských horských koní
(včetně huculských koní, tedy koní chovaných karpatskými
horaly zvanými Huculové). Chov hucula v hřebčíně Luczyna (a
později i v dalších hřebčínech, mimo jiné i
československých) měl pak v dalších letech na rolnický chov
karpatských horalů trvalý vliv. Zpětný vliv rolnického
chovu na hřebčínský chov, ke kterému ve větší či menší
míře občas docházelo, byl vždy podroben přísné selekci,
aby původní chovatelský záměr nebyl narušen.
Chovný standard hucula byl
stanoven s ohledem na potřebu soumarů pro horské
dělostřelectvo a jedním z kriterií bylo i praktické
zbarvení. Jakákoliv forma bílé barvy byla ovšem nežádoucí
- při nočních přesunech vojenských jednotek bylo nutno
bílé odznaky uměle zabarvit a bělouši nebo dokonce
strakáči (atraktivní snad jen v cirkusech) nepřicházeli
proto v úvahu vůbec. Údaje o zbarvení původního stáda v
hřebčíně Luczyna se nepodařilo získat. Nepochybně však
byli nakoupeni koně v požadovaném tmavém zbarvení, i když -
jak dokládají dochované fotografie - bílé odznaky byly v
tomto stádě víc než časté. Zato v rolnickém chovu se jak
bělouši, tak strakáči vyskytovali zcela běžně. Potvrzuje
to např. popis několika typických huculských koní v knize
Das Huzulenpferd (Apollinaris Osovickii, 1904), kde z celkem 20
rolnických koní na svodu v městečku Zabie (Halič) jsou
uváděni dva strakáči a tři bělouši. Z ostatních zbarvení
jsou v této knize zmiňováni (jak v rolnickém chovu, tak i v
hřebčíně Luczina) převážně hnědáci (praví, světlí i
tmaví), dále pak vraníci a ryzáci (světlý a uhlový) a
pouze jeden (!) plavák.
Chov huculského koně na
našem území pak přímo navazuje na někdejší
rakousko-uherský chov. Nově vzniklý československý stát
získal část plemenného materiálu, který byl nadále chován
a zušlechťován (pochopitelně vč. důrazu na žádoucí
praktické zbarvení) v nově zřízeném hřebčíně
Topolčianky a později v hřebčíně Turji Remety (v blízkosti
východoslovenských hranic) na někdejší Podkaraptské Rusi.
Většina huculských hřebců dodávaných na stanice v
horských oblastech Slovenska a Podkarpatské Rusi pak měla
původ v těchto hřebčínech, jen v menší míře byli
vykupováni a odchováváni i hřebečci z rolnického chovu.
Při jejich výběru bylo pochopitelně dbáno, aby jejich
zbarvení odpovídalo požadavkům plemenného standardu. V
ostatních karpatských státech však byla situace jiná.
Jmenovitě v Polsku pro chov horských koní státní hřebčín
zřízen nebyl a plemenní hřebci byli získáváni výhradně
výkupem hřebečků z rolnického chovu, kde bylo zbarvení
strakáčů běžné. Do haličského chovu tak bylo zařazeno
několik hřebců - strakáčů (např. Zeleny, Krasnik,
Kapitán), což je doloženo v knize Ernesta Hackla "Der
Bergtarpan der Waldkarpathem gennant Huzul" (Studgard 1936),
podrobně popisující chov v karpatských státech v
meziválečném období. Zbarvení strakáčů bylo zaznamenáno
i u rolnických koní na někdejší československé
Podkarpatské Rusi. Alespoň Dr. Karel Koubek uvádí ve své
knize Chov koní na Podkarpatské Rusi (Praha 1937) fotografii
strakáče ze svodu koní v okr. Perečín a zmiňuje se o
státním plemenném hřebci 5 Strakoš (v obvodu hřebčína
Nitra uváděn jako 259 Strakoš, hucul, straka), který byl
přidělen v oblasti s chovem horského koně v typu hucula na
stanici Svalava. Ostatně strakáči se mezi horskými koňmi
Zakarpatské Ukrajiny vyskytují - byť v malé míře - i v
současné době.
Diskusi o přípustném
zbarvení koní plemene hucul lze tedy shrnout následovně:
Hnědák je u hucula
nejčastějším zbarvením a převládalo už na počátku jeho
kulturního chovu. Vyskytuje ve všech odstínech od světlého
hnědáka po tmavého hnědáka. U většiny jedinců je alespoň
naznačen úhoří pruh, zejména pak u světlých hnědáků,
kteří se vyskytují snad častěji, než je tomu u jiných
plemen.
Plaváci se vyskytují ve dvou
odlišných variantách a počet takto zbarvených jedinců je
zpravidla uváděn odděleně:
Plavák (v němčině Falb -
žlutý) má výrazně vyjádřený žlutý pigment. Vyskytuje se
v odstínech od smetanově bílé barvy po zbarvení téměř
totožné se světlým hnědákem. Plaváci mají prakticky vždy
úhoří pruh (u velmi světlých jedinců namísto černý
spíše rezavý) a časté zebrování nad klouby končetin. U
většiny huculů se zbarvením "pravých" (tedy
žlutých) plaváků najdeme však dnes v jejich původu podíl
fjordské krve; typickým znakem jsou bílé prameny v hřívě,
především v blízkosti kohoutku a jednotlivé bílé žíně v
hřívě a ocasu.
Myšák - šedý plavák (v
němčině Mausfalb - myší plavák, Graufalb - šedý plavák,
ale také Mausrappe - myší vraník) žlutý pigment ve svém
zbarvení výrazně patrný nemá. Toto zbarvení je původním
zbarvením východoevropských divokých koní - tarpanů a je u
hucula poměrně časté, zatímco u jiných kulturních plemen
je zcela neobvyklé. Pro hucula není ovšem tak typické jako
např. pro polského konika, potvrzuje však jeho příbuznost s
primitivními východoevropskými plemeny i jeho původ, který
je odvozován od divokého koně tarpana. Mezi původními
horskými koňmi Karpat snad toto zbarvení kdysi převládalo,
dlouhodobým vlivem kulturních plemen (jmenovitě arabského
koně, ale příp. i dalších plemen) bylo potlačeno. V
současné době je snaha o jeho rozšíření, i když výběr
plemenného materiálu (s minimálním podílem cizí krve,
které byl hucul zejména v našem chovu vystaven) je dosti
obtížný. Vyskytují se jedinci zbarvení typicky šedivě
(pouze s nádechem červeno-žlutého pigmentu) i tmavěji
zbarvení až po jedince téměř černé. Intenzita zbarvení
často kolísá s ročním obdobím, zbarvení koně v letní a
zimní srsti se pak výrazně liší. Úhoří pruh na páteři
je pravidlem, navíc často doplněný tzv. oslím křížem
(pruh tmavší srsti na plecích) a náznakem zebrování
zejména na předních končetinách.
Vraník se mezi huculy vyskytuje
vzácně. Obvykle jde o zbarvení bez lesku srsti, které
vzbuzuje pochybnost, nejde-li vlastně o velmi tmavého myšáka.
Ryzák je zbarvení
vyskytující se přibližně stejně často jako zbarvení
plavé (včetně myších plaváků) a to v odstínech od
světlého ryzáka (se světlejší hřívou a ocasem, což je
časté zbarvení chladnokrevných koní) až po sytě
červenohnědé zbarvení žíní i srsti. V literatuře je
uvedeno i zbarvení černého ryzáka (Kohlfuchs - Osowicki). U
sytě zbarvených jedinců se vyskytuje úhoří pruh tmavší
srsti. V posledních letech však nelze vyloučit, že dochází
ke křížení huculů s haflingy, kteří jsou chováni
prakticky výhradně v barvě světlehřívého ryzáka. K tomuto
křížení docházelo v našem chovu ostatně již v
meziválečném období a v padesátých letech.
Výskyt jiných zbarvení je
velmi nepravděpodobný. Maršál Buďonyj ve své Knize o koni v
kapitole věnované huculskému koni uvádí možnost
nejrůznějšího zbarvení včetně izabel, strakáčů,
skvrnitých běloušů a běloušů vybělujících i
nevybělujících. Vzhledem k evidentním nepřesnostem, které
jsou v této kapitole uváděny v souvislosti s jinou
problematikou, nemají však tyto informace potřebnou
věrohodnost.
Žluťák - izabela (podle
terminologie westernového ježdění palomino) byl u hucula
zaznamenán zcela ojediněle. Tak např. Hackl takto označuje
topolčianského hřebce Hroby III. Podle dochované (bohužel
černobílé) fotografie nelze posoudit, zda by stejně zbarvený
chladnokrevný kůň nebyl popisován jako světlý ryzák. V
plemenné knize topolčianského hřebčína je však nesprávně
uváděn jako plavák; vzhledem k uvedené fotografii lze tuto
nesrovnalost vysvětlit v té době dosud neujednocenou
terminologií. V základním stádě, které bylo vytvořeno
nákupem 138 klisen v typu hucula při založení hřebčína
státních lesů Muráň (v r. 1951), je rovněž uváděna jako
jedna z klisen jako izabela uváděna. Zaznamenáni byli i
další typicky zbarvení jedinci s nepochybným podílem
fjordské krve.
Skvrnitý bělouš - hermelín,
tygr (podle westernové terminologie apaloosa) není u hucula
znám. Kůň v typu či spíše velikosti hucula bude s
největší pravděpodobností křížencem s norikem, apaloosou
nebo welsch-bred ponym.
Bělouš vybělující (t.j.
tmavě narozený a s každou výměnou srsti vybělující,
přičemž bílá srst se objevuje nejdříve na hlavě) v typu
nebo velikosti hucula je s největší pravděpodobností
kříženec s arabem, lipicánem nebo welsch ponym, příp.
jiným teplokrevným plemenem.
Bělouš nevybělující (t.j.
tmavě narozený a částečně vybělený už při první
výměně srsti, přičemž hlava zůstává v původním
zbarvení a srst na těle nadále vyběluje jen nepatrně)
rovněž sotva přichází v úvahu. Příp. jedinec v typu či
spíše velikosti hucula bude pravděpodobně kříženec
chladnokrevníka nebo poníka. Některé případy zbarvení
plaváka však mohou toto zbarvení připomínat tím, že hlava
zůstává (např. v zimní srsti) tmavší než srst na těle.
Jediným běloušem v původu u
nás chovaných huculských koní je pravděpodobně
topolčianská klisna neznámého původu 584 Albína, měděný
bělouš, nar. 1929. Jde o jednu z klisen z chovu hraběte
Pálffyho z Březnice u Příbrami, kterými bylo topolčianské
stádo doplněno po druhé světové válce. Klisna však byla
(pravděpodobně pro své zbarvení) vzápětí z chovu
vyřazena, i když byl po ní do zemského chovu zařazen její
syn 3 Hroby.
Strakáč v typu či spíše
velikosti hucula bude s největší pravděpodobností
kříženec s krví shetlandského poníka, posledních letech i
imporovaných westernových koní. Informace o tom, zda je snad
hucul (jako kulturní plemeno) např. v Polsku v tomto zbarvení
chován, nejsou k dispozici, i když mezi horskými koňmi v typu
hucula se na území někdejší Podkarpatské Rusi zbarvení
strakáče ojediněle vyskytuje.
K diskusi o možném opětovném
výskytu zbarvení strakáčů u huculského koně je snad možno
ještě doplnit, že náhodný výskyt toto zbarvení setkáním
genů rodičovských jedinců, kteří by tuto vlohu po generace
skrytě přenášeli, není z genetického hlediska možný.
Zbarvení strakáčů (stejně jako zbarvení běloušů) je
totiž vzhledem k jiným zbarvením dominantní (potomek je
bělouš nebo strakáč i tehdy, má-li tuto vlohu pouze po
jednom z rodičů) a právě proto je tato vloha na svém
nositeli vždy patrná. Pokud se tedy narodí ze spojení
rodičů, z nichž jeden nebo i oba jsou bělouši nebo
strakáči, jedinec s běžným zbarvením, pak tento kůň tuto
vlohu ve svém dědičném základě už nemá. Jinými slovy
řečeno: Jedinec, který nese zbarvení strakáče ve svém
dědičném základě (genotypu), má vždy tuto vlohu
vyjádřenu i ve svých vnějších znacích (fenotypu) a
nemůže tedy tento znak přenášet skrytě po řadu generací.
K tomuto jevu by mohlo dojít pouze v případě vlohy nikoliv
dominantní ale recesivní, kterou je např. zbarvení ryzáka
vůči zbarvení vraníka. Při spojení dvou jedinců, kteří
jsou nositelé stejné skryté vlohy, by pak mohlo dojít k
narození hříběte se zbarvením zcela odlišným, než bylo
zaznamenáno v celé řadě jeho předků a tímto způsobem si
můžeme vysvětlit občasný výskyt hříbat - ryzáků v
chovech s ustáleným černým zbarvením (např. kladubského
vraníka). Pro zbarvení strakáče ani bělouše to však
bohužel - nebo naštěstí - neplatí.
K případnému výskytu
netypicky zbarvených koní v typu či spíše velikosti hucula
je třeba dodat, že za huculy mohou být vydáváni koně
odpovídající velikosti, kteří se k nám dostali z
transportů jatečných koní z území bývalého Sovětského
Svazu, směřujících do západní Evropy.
Zbývá se ještě zmínit o
výskytu odznaků, které jsou v chovu hucula nežádoucí. O
jejich dědičnosti není mnoho známo, tím méně o způsobu,
jak jejich výskyt ovlivnit. Z chovatelské praxe je známo, že
se odznaky na hlavě a končetinách v chovu např. kladrubského
vraníka (kde jsou rovněž nežádoucí) nedaří přes
soustavnou snahu chovatelů vymýtit a že se velmi často v
dalších generacích objevují znovu a znovu, i když rodiče
hříběte odznaky neměli žádné nebo pouze nepatrné. Z
dochovaných fotografií vyplývá, že se odznaky vyskytovaly (a
to v daleko větší míře než dnes) již u původního stáda
hřebčínu Luczyna. Snad proto, že tito koně vděčili za své
exterierové přednosti, pro které byli do elitního stáda
zařazeni, určitému podílu arabské krve. Ten je dodnes
nejvíce patrný na příslušnících linie Hroby, kde je
výskyt odznaků snad nejčastější. Důkazem toho může být
i fotografie topolčianského hřebce Hroby VI, která byla
shodou náhod dosti nešťastně zařazena do Atlasu plemen
hospodářských zvířat (F. Špaček a kol., SZN Praha, 1987).
V žádném případě však nelze z přítomnosti byť i
sebevětšího výskytu a rozsahu odznaků usuzovat, že ten či
onen hucul není čistokrevný.
Poznámka: V seznamu hřebců s
oprávněním k plemenitbě v České republice v roce 1999 je
zapsán soukromě vybraný hřebec 2720 Berdysz, hucul,
strakáč, (po 8957 Jasmín z 7239 Pardwa), nar. 1989 v Stadnina
Koni Siary, 38-309 Gladyszów. Hřebec působil na stanici Vernířovice.
---------
Přiložené fotografie:
1/ Hroby VI, hřebec, hucul, hnědák, nar. 1963 po
Hroby V z 940 Rokoš-1.
Foto autor, Topolčianky - Rybník 1984
2/ 57 Hroby I-2, klisna, světlá hnědka, nar.
1917 po Hroby I z Miszka I.
Archiv Výzkumného ústavu krmivářského v Brně, Tuří
Remety 1930
3/ Huculský kůň na pastvě
(Adametz, Leopold, Dr.: Chov domácích zvířat, Publikace
ministerstva zemědělství roč. 1925, č. 58, Praha).
Foto prof. Keller, Vídeň)
Literatura, zabývající se
dědičností zbarvení koní:
Hrubý, Karel: Tvoříme s přírodou.
Nakladatelství Čin, Praha 1943
Koubek, Karel a kol: Speciální
zootechnika II,
Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1958
Strohschneider, Vladislav: O dědičnosti
barev.
Chov koní a výkonnostní zkoušky, roč. 1964, č. 6, str. 5
Horák, Frant.: K článku
"Žluťáci kdysi ..". Jezdectví 1969 č. 12 str. 231
David, Jiří: Tečka za izabelami.
Jezdectví roč. 197O, č. 2, str. 68
Horák, Frant.: Strakatost koní a pony.
Jezdectví roč. 1975, str. 233
Horák, Frant.: Izabely, plaváci a
myšáci. Jezdectví roč. 1983 č. 7 str. 132
Horák, Frant.: Zrádné geny. Jezdectví
roč. 1984 č. 1 str. 6
Hučko, Vladimír: Vy se ptáte, my
odpovídáme. Jezdectví roč. 1995, č. 2, str. 42